pátek 1. listopadu 2013

Never say goodbye

Sedím si na posteli v pokoji č. 404B a mžourám do neznáma. Rekapitulují se mi myšlenky, ale stále myslím na jediné: NECHCI ODJET!

Balím poslední kusy oblečení, kosmetiky atd. do kufrů a jdu odlepovat plakáty, obrázky a kalendář, ve kterém jsou zaznamenané všechny události, zážitky, strasti i radosti.

Padá první slza a za ní hned další. Nechci z tohohle života odjet a opustit lidi, kteří mi přirostli k srdci.
Od našich chlapců (spolubydlících Turků) počínaje, přes naši bláznivou Aniu až po všechny zaměstnance univerzity, se kterými jsme za ten měsíc přišly do styku.




V poslední den praxe, jsme od ředitelky univerzitní knihovny dostaly velkou bonboniéru (ale jako FAKT velkou...je větší na šířku než já, i když ji postavím na výšku :D) a také certifikát o tom, že jsme úspěšně přeložily jejich webovky z polštiny do češtiny (což je to, co jsem tady celý měsíc dělala - tlumočila).


Včerejší poslední večer jsme se rozhodly užít si s celou parádou. Spoustu našich přátel, kteří jsou zde na Erasmu, s námi šlo na Halloweenskou party. Prostě nejlepší rozloučení.




Ale jak zní v názvu článku: Never say goodbye.


A toho se z části hodláme držet. Stanovily jsme si datum, kdy se tady vrátíme. Navštívit Aniu, Honzu, Turky....všechny, které máme rády. Pomalu se to blíží....už jen cca 84 dní. A pak v březnu, květnu a třeba znovu příští rok, pokud se dostaneme na magisterské a tím pádem na Erasmus.

Velkou nevýhodou je, že další rok už tady nebudou ti lidé, co teď. Ale budou jiní (Erasmáci). Někteří zde ale zůstanou a snad budu mít šanci se s pár Čechy setkat v ČR.

Ten měsíc zde, mi přehodnotil priority, nastavil cíle a pomohl si uvědomit spoustu věcí. Sice jsem krapet zmatená, ale brzy očekávám nějaké větší osvícení.
Bojím se návratu do reality - bydlení s rodiči, starosti, škola a kolektiv. Už to nebude jako dřív. A až se sem vrátíme (do Opole), tak to také nebude stejné jako dřív. Tento rok budu vyděděnec.

Myslela jsem, že když odjedu z ČR moje srdce zůstane s mými přáteli, s rodinou, přítelem ....ale teď mám pocit, že v ČR zůstala je jen jeho 1/2. Ta druhá je v Opoli. V mém druhém domově.

Never say goodbye .....just I miss you and I love you ♥ forever.



3 komentáře:

  1. Zvláštní, jak si člověk může někde za tak krátkou chvíli zvyknout ~
    Hlavně dojeď v pořádku! ~

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Už jsem doma! Aklimatizace je mnohem horší než se zdálo, snad si za další měsíc zvyknu na to, být doma. :)

      Vymazat
    2. Bude to snadnější, než jak to vypadá, buď bez obav ;)

      Vymazat